Literární koutek č. 9 - Fejeton - „Bílá tma“ Jan Weiss
20.02.2007

Dnes jsme si napsali školní pololetní slohovou práci, poslední velká slohovka před maturitou. Dostali jsme dvojlist, dvě hodiny (2 × 45 min.) času a tři témata:

Úvaha – Jediný směr je křižovatka
Reportáž – Země, kde slunce nezapadá
Fejeton – „Bílá tma“ Jan Weiss

Vybral jsem si fejeton …

Co si představíte, když řeknu bílá tma? Pravděpodobně čistý bílý list kancelářského papíru nadepsaný „Výsledek testu IQ, Štěpán Kozák“ s velkým, tučně vytištěným dvojciferným číslem, jehož hodnota sahá hluboko pod padesát.

Pokud tomu tak opravdu je, a vaše představa se od té, kterou jsem naznačil výše, příliš neliší, vůbec se vám nedivím, protože i při nejlepší vůli lze tento výraz označit jako oxymóron, což už samo o sobě zavání nelogickým spojením dvou slov. Na svou obhajobu bych však chtěl říci, že na svět jsem toto sousloví nepřivedl já, nýbrž jakýsi Jan Weiss. Osobu pana Weisse neznám, ale z těchto dvou slov lze leccos vyvodit. Říkáte, že ne? Tak například tvrdím, že pan Weiss nemůže být fyzik. Ptáte se proč? Odpověď je zřejmá. Jako fyzik by totiž věděl něco o vlnové povaze světla a tudíž by již jakoukoli sebemenší zmínku o bílé barvě tmy musel považovat za herezi.

Nyní to může vypadat, že osobou pana Weisse pohrdám, a že se jej snažím nějak shodit. Opak je pravdou. Až do teď jsem popisoval pouze materialistický pohled na věc – tedy z hlediska fyziky. Je ale zřejmé, že autor to takto nemyslel. Přestaňme tedy mlžit, oscilovat okolo problému, nebo také, jak se říká u nás na vesnici, mlátit prázdnou slámu, nebo jiným způsobem prodlužovat tento text a zaměřme se na filosofický podtext našeho dvousloví.

Autor totiž naráží na jednu z nejhorších a nejrozšířenějších zhoubných nemocí naší společnosti. Ano, je to opravdu lež. V dnešním uspěchaném světě je naší královou. Vládne nám a většina lidí jsou její slepí přisluhovači. Vzdělanost klesá, a tak každým dnem se do jejího stáda přidávají další a další slepé ovce. Ti, co se její nadvládě vzepřeli, jsou pak po zásluze potrestáni. Ten, kdo dnes nelže, nemá peníze. Kdo nemá peníze, byť svou vzdělaností daleko ostatní převyšuje, si nenajde dobrou práci, neboť výběrové řízení již dávno před jeho konáním vyhrál synáček bohatého pana ministra. Kdo však nemá práci, nemůže si peníze vydělat a vzniká bludný kruh. Dotyčný má pak dvě možnosti. Buďto se přidat na stranu přisluhovačů lži a nepravostí, nebo ne. Pokud zvolí první variantu, chápu jej. Pokud zvolí tu druhou, má můj obdiv. Může mi však někdo z vás říct, co si dnes za obdiv koupíte?

Literární koutek č. 8 - Fejeton - V Bagdádu je hodně datlí, ale co je nám do toho … ?!
20.02.2007

Trénink na maturitní písemku je v plném proudu a tak jsem byl opět donucen něco napsat … tentokrát to byl fejeton.

Literární koutek č. 7 - Úvaha - Svět je jako otevřená kniha, nic už není tajemstvím …
20.02.2007

Další týden, další hodina mluvnice, další slohová forma, další práce … tentokráte úvaha …

Myslíte si, že je to pravda? Já si to tedy nemyslím. Vlastně záleží na úhlu pohledu. Zamysleme se na chvíli nad pojmem svět. Dle mého, totiž existují dva základní pojmy – „náš svět“ a „velký, obecný svět“, které bychom měli rozlišit. Asi se mnou budete souhlasit, že „náš svět“ je souhrn všech objektů – jak živých tak neživých – které jsou kolem nás. Každý má svůj svět, který je jedinečný a v každém okamžiku našeho života je pro nás tento svět dokonale poznaný – tedy je otevřenou knihou. Ptáte se proč? Odpověď je velice jednoduchá. Protože věci, o kterých nic nevíme, pro nás prostě neexistují. Takže „náš svět“ tvoří jen věci, o kterých víme, a proto je vždy poznaný. Toto však neplatí, podíváme-li se na „náš svět“ zpětně. Tak například: vědci v devatenáctém století si mysleli, že fyzika jako věda už se dále nemůže rozvíjet, protože vše již bylo vyzkoumáno. Jak velké bylo jejich překvapení, když skvělá dvojice vědců Planc – Einstein v roce 1900 zavedla kvantovou fyziku. Náš svět se tímto datem změnil – řídí se podle jiných zákonů, ale velký, obecný svět, se přece předtím neřídil jinými zákony než nyní. Slunce zase ráno vyjde, večer se opět setmí. Funguje pořád úplně stejně, jen my si ho jinak vysvětlujeme. Cílem lidí se stalo poznání – chceme poznat úplně vše, a mnohdy to jde tak daleko, že zapomínáme na své základní právo – právo na soukromí. Co jedině vám nikdo na světě nemůže vzít? Přece vaše myšlenky, to co se vám děje v hlavě. Bohužel musíme dodat „zatím nemůže vzít“, protože již nyní existují prototypy čipů, které se implantují přímo do těla a odesílají o vás informace. Možná někdy nastane doba, kdy už ani vaše myšlenky a pocity nebudou jen vaše. Jestli tomu tak ale někdy opravdu bude, doufám, že se toho nedožiji. Ta představa je děsivá.

Literární koutek č. 6 - Vypravování - Temno
7.02.2007

Naše vzácná paní "profesorka" se rozhodla, že nás perfektně připraví na maturitní písemnou práci, a tak jsme začli "opakovat" jednotlivé slohové útvary, které se mohou u maturity objevit. Bohužel to pojala tím způsobem, že nás zkouší z teorie daných útvarů (tj. chce po nás vysvětlit šílenosti typu "syntaktický paralelismus", "synekdocha" atd.) Nyní však po dlouhé době opět došlo i na praxi ... Úkol zněl jasně: "Napište vypravování z pohledu nějaké věci – třeba staré almary ... ".

Z okna bylo vidět zářicí sluníčko, ptáčci zpívali, na nebi ani mráček. Vypadalo to na další krásně bezstarostý letní den. Visel jsem si jako vždy, pečlivě srolován a zabalen do krásného papíru s kytičkami a velkým nápisem Harmasan . Povídal jsem si se svým štětinatým přítelem Colgate o nesnesitelné lehkosti bytí a o smyslu života, aniž bych tušil, že už za pět minut dostanu na tyto filosofické otázky jasnou odpověď.

Právě když naše diskuse s kartáčekm byla v nejlepším, vřítilo se mezi nás dvounohé stvoření vydávající podivné hekavé zvuky a držící se křečovitě za břicho. Bez jakéhokoli náznaku pozdravu sem prostě vtrhlo, a dokonce se i bez vyzvání drze posadilo. Jako bychom byli vzduch. Asi po půl minutě se ozval třaskavý zvuk, poté podivné „uuufff“ a vzduchem se začala linout zvláštní vůně, která pro mě v té době byla něčím úplně novým. Toto všechno však nebylo nic proti tomu co přišlo poté. To podivné stvoření na mě upřelo své oči, natáhlo ruce mým směrem a z ničeho nic mě popadlo, servalo ze mě můj květovaný obal a začalo mě trhat hlava nehlava. To co se se mnou dělo pak si nedovede nikdo z vás ani představit. Místy si dokonce vůbec nic nepamatuji …

Když jsem se úplně promočený a špinavý probudil, ptal jsem se sám sebe, proč právě já? Proč zrovna mě potkal tento osud? Teď už to vím. V náruči tmy, obklopen jen pachem vlastního tlejícího těla jsem si totiž uvědomil jednu zásadní věc – nebyl jsem na světě zbytečně. Svůj úkol jsem splnil. Kolik z vás to může o sobě s klidným svědomím říct?

Literární koutek č. 5 – Fejeton – Agresivita reklamy
5.02.2007

Další pokračování literárního miniseriálu je tu a s ním i další moje slohová práce ze třetího ročníku, tentokrát se jedná o fejeton.

Nevím jestli jste si toho také všimli, ale v poslední době jsou všichni na všechny, vždy a všude k sobě stále více agresivnější … Čím to může být? Tak tuto otázku si pokládám dnes a denně. Vezměme si třeba jen cestu do práce. Když jedete autem, doslova na nás ze všech stran útočí jedna reklama za druhou. Například reklama České pojišťovny. Již z dálky na vás křičí svým heslem „Chráníme vaše sny“. Vy si vzpomenete na svoji těžce vydělanou pětisetkorunu, kterou každý měsíc posíláte již pátým rokem za sebe a svých pět dětí na účet této společnosti. Zanadáváte si v pěti světových jazycích na výši vaší pojistky, spočítáte v několika metrických mírách objem potu, který jste musel v práci kvůli této částce obětovat a začnete pochybovat o výhodnosti vaší smlouvy, neboť si uvědomíte, že váš dětský sen stát se popelářem se bohužel splnil i v dobách, kdy jste žádnou pojistku neměl. Automaticky sešlápnete pedál, jemuž se říká velmi výstižně „plyn“, neboť vaše hladina adrenalinu, noradrenalinu a dalších hormonů produkovaných žlázami s vnitřní sekrecí se zvýšila značně nad normální úroveň.

Hned za zatáčkou vás však čeká milá reklama v podobě Holby. Zadíváte se toužebně na orosenou láhev se zlatavým mokem a pěnou, kterou by mohl závidět i lecjaký hasící přístroj. V duchu si přeříkáte několik básniček a sloganů typu „Holba v pupku, konec smutku“ a v hlavě vám zní ten známý tón tssss, když se otevírá láhev. Ovšem jako obvykle zapomenete v tuto chvíli na to, že jsou v našem státě lidé, kteří, ač sami ne příliš schopní, často a rádi využívají lidské nepozornosti a bezmoci. Ano, mluvím tu opravdu o skupince asi čtyř mužů v černožlutých stejnokrojích. Bohužel pro vás to nejsou veselí maturanti ani sokoli jdoucí ze své pravidelné schůze. Jak již nápis na šikovně schovaném autě napovídá, jedná se skutečně o Českou policii, která vám právě naměřila 80 km/h v obci. Marně jim vysvětlujete, jak se věci mají. Dostáváte pokutu 500 korun za překročení rychlosti. V záchvatu zuřivosti udeříte pěstí do palubní desky. To, že jste to neměl dělat, si uvědomíte až když vám policista za upadlý nárazník a prošlý technický průkaz vaší stodvacítky podepíše další orámovaný bloček s číslem, jehož počet nul je přinejmenším větší než u jakékoli bankovky, kterou jste kdy měl v peněžence.

Jediné billboardy, které vás nechávají chladným, jsou ty předvolební. Víte totiž, že máte šanci jedině, když zachováte klid a půjdete po modré. Dojdete k zelenému paloučku, kde vás budou čekat jen jistoty a prosperita. Nad hlavami vám totiž budou zpívat ptáci. Natrháte si růže pro svoji milou, čtyřlístky pro štěstí, před spalujícím sluncem vás ochrání velký zelený strom a třešně zaženou hlad i žízeň. Programy všech stran jste si prostudoval nejméně dvakrát a tak k volbám vůbec nemusíte, neboť se všemi stranami nás čeká ráj zemi, takže je jedno kdo vyhraje. Konec nezaměstnanosti, levnější nájem, plyn i elektřina, menší daně a vyšší sociální dávky. Toto všechno nám strany slibují.

Konečně se už vaše pracoviště blíží, pach popelnic a jiných vašich pracovních propriet vám dává znamení. A pak že čich je u člověka nejhůře vyvedený smysl.

Literární koutek č. 4 – Úvaha o přísloví – Mnozí lidé jsou tak hloupí, že všechno chápou
3.02.2007

Za inspiraci k této slohové práci vděčím jen a jen „ryzí“ povaze mé, tolik oblíbené, učitelky z češtiny (kdo ji zná jistě pochopil), které jsem tuto práci věnoval jak obsahově tak i fyzicky na papíře (je pravda, že dlužna mi nezůstala a taky mi za to něco pěkného, kuláteho věnovala ;-)

Jak už to tak bývá, většina přísloví a citátů je na první pohled plná rozporů, protikladů a paradoxů, a ani toto přísloví není výjimkou. Říká totiž, že člověk, který vše chápe, je hloupý. Jak je to ale možné, když přece chápání je jednou z hlavních ingrediencí chytrosti a sní ruku v ruce jdoucí inteligencí? I přes tento zjevný paradox je toto přísloví pravdivé.

Podle mě, každý zná kolem sebe alespoň jednoho člověka, na kterého toto přísloví padne jako ulité. Já sám jich znám hned několik.

Jsou to vždy lidé, kteří na první pohled okamžitě zaujmou svou výřečností a většinou i poněkud extravagantnějším vzhledem. Při prvním setkání nic nepoznáte, ba naopak budete ohromení a budete si myslet, že jsou to skutečně chytří lidé. Ovšem při každém dalším setkání zjišťujete, že jejich chytrost nespočívá v jejich bystrosti a inteligenci, ale pouze v jejich barvité a honosné mluvě a především v jejich skvělé paměti, kam si ukládají naučené scénáře dialogů, ale častěji spíše monologů, neboť u nich nehrozí konfrontace s někým potenciálně chytřejším.

Nyní jsme si nadefinovali člověka, který není inteligentní ani příliš bystrý, ale stále to nemusí být člověk, na kterého naráží toto přísloví. Takováto osoba totiž musí splňovat ještě jednu velmi podstatnou podmínku – a to tu, že se myslí, že snědl všechnu moudrost světa, za žádnou cenu neuzná svou chybu a své povětšinou chybné názory a úsudky násilím vnucuje všum ostatním.

Pro tento typ osobnosti je také charakteristická vysoká ctižádost. Pokud v okolí není dostatečný počet jedinců, kteří jej dokáži „uzemnit“, může se dostat do poměrně vysoké funkce, což v dnešním rychlém světe plném nespravedlností může mít nedozírné následky.

Literární koutek č. 3 – Recenze – Algoritmy, datové struktury a programovací techniky
31.01.2007

Tentokrát se jedná o recenzi, nic zábavného (snažil jsem se to psát podle učebnicových pravidel recenze), ale zato podle pravdy, takže pokud uvažujete o koupi nějaké knihy zabývající se touto problematikou, recenzi si přečtěte.

Pokud se zajímáte o programování a aplikovanou matematiku, pravděpodobně jste již na tento titul Piotra Wroblewského, který vyšel loni v lednu v nakladatelství Computer Press, narazili. Jedná se o jednu z mála knih, která komplexně rozebírá toto velmi rozsáhlé téma. Kniha je určena jak pro začátečníky v tomto oboru, kterým pomůže objasnit základy algoritmizace (definice pojmů, tvorba diagramů) tak i pro pokročilejší programátory, kteří se zde naučí používat mnoho výkonných algoritmů. Celá kniha je přehledně členěna do14 kapitol vzestupně, víceméně podle obtížnosti tématu. Jednotlivé kapitoly na sebe nijak výrazně nenavazují, takže není nutné knihu číst chronologicky, ale tak jak právě čtenář potřebuje. Daná problematika je vždy velmi precizně vysvětlena především na základě příkladů, které jsou aplikovány do reálných projektů, takže čtenář vidí nejen funkčnost, ale zároveň i použití v praxi, což je především pro začínající programátory velmi užitečné. Pro ilustraci popisovaných řešení je v knize použit programovací jazyk C++. Je to jeden z nejrozšířenějších a nejlépe srozumitelných jazyků, takže veškeré příklady jsou snadno pochopitelné. Kniha je psána velmi profesionálně a po obsahové stránce ji není co vytknout, avšak v překladu se vyskytují mírné nedostatky v podobě krkolomných formulací a překladu některých pojmů, které jsou spíše zažité ve své anglické podobě. Mírný nedostatek knihy je také v pouze částečně přeložených zdrojových kódech, kdy některé proměnné a komentáře přeloženy jsou, jiné zas ne. Je to trochu matoucí. Celkově bych však knihu všem se zájmem o programování doporučil, protože se jedná o velmi kvalitní titul.

Literární koutek č. 2 – Proslov – Proslov k maturitní komisi
26.01.2007

Jedná se o nejčerstvější kousek z dílny mého génia – asi týden starý. Dostali jsme za úkol napsat krátký (tohoto slova jsem se striktně držel) projev, který jeden z nás údajně bude muset přečíst před začátkem maturit. Předem varuji všechny, že se ve mně o přestávce (kdy se většina těchto „domácích“ úkolů píše) probudilo básnické střevo, takže je ta jednovětná ironie zároveň barokně květnatá ;-)

Vážená maturitní komise,

chtěl bych Vám z celého srdce, jak jen toho je má skromná osobnost schopna, poděkovat, že i v této uspěchané době plné neklidu a emocí, jste si na mě a mé spolužáky udělali čas a touto životní zkouškou nás převedete přes bouřlivou řeku ze strany bezstarostného klidu dětství na břeh opravdového života.

Literární koutek č. 1 – Úvaha – Je nic černé nebo bílé?
21.01.2007

Tímto bych chtěl zahájit miniseriál, který teď nějakou chvíli na tomhle blogu poběží. Našel jsem v šuplíku pár svých starých slohových prácí (většinou ty kratší), které jsem za svůj pobyt na vyšším stupni osmiletého gymnázia stačil napsat. První uveřejněnou prací bude úvaha z konce třetího ročníku. Ještě bych chtěl (na obhajobu chyb, jak stylistyckých tak syntaktických) podotknout, že jsem vždy patřil spíše mezi technicky zaměřené studenty ;-)

Nyní již někteří spíše než nad touto otázkou přemýšlí nad moji psychickou způsobilostí, velikostí (respektive malostí) mého IQ a leckdo k mému jménu určitě přidal několik přívlastků, které nebudou příliš lichotivé. Všem těmto lidem se omlouvám, ale následující text není pro ně. Je totiž určen pro lidi přemýšlivé a vnímavé, pro lidi, kteří nedělají zbrklé závěry na základně chybných domněnek. Pokud tedy patříte do této skupiny, neváhejte a čtěte dále, pokud jste z opačného tábora, raději tuto práci zahoďte, neboť vám stejně nic nepřinese.

Věřte nebo ne, ale tuto otázku mi opravdu položil jeden můj kamarád. Moje první odpověď, kterou jsem učinil bez hlubšího bádání, byla jednoznačně černá. Ptáte se, proč? Je to jednoduché, zkrátka jsem si to představil. Myslím, že pro 99% zdravé populace je reprezentací slova nic hluboká tma v místnosti kde není žádný předmět. A tma je přeci černá. Tímto jednoduchým řetězcem implikací tedy dojdeme k závěru, že nic je černé. Bohužel musím na tomto místě říct, že jsem se při své prvotní primitivní úvaze zmýlil a nic černé není. Hned vysvětlím proč tomu tak je. Představte si situaci ze školy. Píšete písemnou práci na téma Lumírovci a vy jako zarytý Ruchovec proto o této konkurenční literární skupině nevíte vůbec nic. Odevzdáte tedy prázdný papír. Vaše učitelka češtiny se vás zeptá: „Co jsi napsal?“. A vy odpovíte: „Nic!“. A nyní se podívejme na prázdný papír – je bílý. Toto „nic“ je tedy bílé. A je to snad méněcenné „nic“ oproti „nic“ z příkladu s tmou? Není!

Řešení spočívá v pojmu „nic“, neboť ten je sám o sobě naprosto scestný. „Nic“ totiž neexistuje a i kdyby ano, není reprezentováno ničím hmotným, takže stejně nemůže mít barvu. Bohužel čeština, ač se snaží sebevíc, nedokáže tyto jemné nuance pojmů rozlišit a tak nakládá s tímto pojmem jako s hmotným předmětem. Proto matematika – ve své kráse a čistotě – pojem „nic“ ani nezavádí. Někdo méně sběhlý může namítnout, že nula je matematické nic, ale toto zdaleka není pravda. Neboť rovnice, jejímž řešením je nula by vlastně neměla řešení, což je hloupost. Takže správnou odpovědí není ani černá, ani bílá, ani jakákoli jiná barva, nýbrž konstatování, že nic nemá barvu. Považuji tuto otázku za velmi dobrou, neboť nutí člověka myslet – a to je, v dnešní uspěchané době, to na co mnoho lidí již zapomnělo. Nebojte se myslet – nebolí to!

SOČ – Soutěž O Čest
21.01.2007

V loňském školním roce jsem se zúčastnil soutěže SOČ (Středoškolská odborná činnost). Přináším sem proto několik zajímavých postřehů ze svého působení v této soutěži …
A začalo to tak nevinně …

Když jsem se asi před třemi lety rozhodl, že naprogramuji matematický program, který bude umět řešit klasické školní úlohy i s celým postupem výpočtu, neměl jsem ani nejmenší tušení že vyjde druhá verze a už vůbec ne, že se s programem zúčastním nějaké soutěže. Tak tedy byla na internetu zveřejněna první verze Smart Counteru, která se následně několik týdnů po zveřejnění (bez toho aniž bych ji někam dál posílal – našli si ji sami) dostala i do poměrně známých tuzemských počítačových magazínů jako je např. CHIP, kde se ji dostalo velice slušného hodnocení. Toto mě samozřejmě motivovalo k pokračování v práci. Jelikož první verze byla napsána opravdu nehezky (myšleno jako nekvalitní zdrojový kód), rozhodl jsem se kompletně program přepracovat (dokonce v jiném jazyce – ano, takto jsem se opravdu dostal k jazyku Java). Práce na programu (tj. studium nového jazyka, vyšší matematiky a programovacích struktur a technik) se stala 100% náplní veškerého mého volného času, takže práce probíhala (relativně) rychle. Když jsem byl zhruba v polovině, dozvěděl jsem se ve škole o jakési soutěži pro odborné středoškolské práce. Dlouho jsem neváhal a do SOČ se přihlásil se svým programem Smart Counter 2, který byl v této verzi již vcelku použitelný CAS (Computer Algebra Systém). Prokousal jsem se přes nepříjemné povinnosti – tj. zpracování písemné dokumentace (anotace, závěr, sumarizace atd.). Práci jsem však dokončil a dal jsem se do soutěžení.

Školní kolo (Jeseník)

Tento stupeň soutěže byl pouze tréninkový, neboť spolu se mnou zde soutěžilo jen asi dalších 5 lidí v kategorii Historie. Od této skutečnosti se také odvíjelo složení poroty – 2 × dějepis / čeština, 1× dějepis / hudební výchova. Jak mi bylo již naznačeno předem – nikdo nedělal žadné ciráty a já dostal doporučení pro postup. Z tohoto kola jsem samozřejmě nemohl mít pocit uspokojení z dobře provedené práce, neboť jsem soutěžil sám a bylo předem rozhodnuto, ale bylo to moje první vystoupení před publikem (když nepočítám referáty před třídou) … a každá nová zkušenost je cenná …

Okresní kolo (Jeseník)

Jelikož v Jesenickém okrese (tedy v okrese, kde jsem se narodil, bydlím i studuji) je gymnázium jediná škola účastnící se soutěží, konalo se okresní kolo u nás. Takže se od kola školního lišilo jen v trochu oficiálnější atmosféře (lavice se daly do tvaru U, v čele byla porota sedící za stolem se zeleným maturitním ubrusem, který, jak jsem se později dozvěděl, měl uklidňovat).

Krajské kolo (Olomouc – 10. 5. 2006)

Tady už šlo do tuhého … Když jsem si přečetl seznam soutěžících v mé kategorii (která byla jedna z těch nejvíce obsazených – také jsme končili ze všech poslední), nedával jsem si příliš šance. I přes mírnou indispozici v podobě nachlazení se mi přednáška povedla a porota mě, navzdory mému pesimismu a skvělým výkonům ostatních, umístila na příčku nejvyšší. Shodou okolností jsem měl právě v ten den své osmnácté narozeniny. Lepší dárek jsem dostat nemohl! Dostal jsem dvě obálky – jednu s pětiset korunou a tu druhou (mnohem cennější) s pozvánkou na celostátní přehlídku SOČ do Karlových Varů.

Celostátní kolo (Karlovy Vary 9. – 11. 6.2006)

Když jsem 9. června odjížděl z Olomouce ve společném autobuse pro Olomoucký a Moravzkoslezský kraj směrem na Karlovy Vary, netušil jsem, že tyto tři dny se pro mě stanou jedněmi z nejlepších za můj (zatím) krátký život. Už v autobuse jsem se seznámil se spoustou zajímavých lidí, ale pořád jsem se na ně díval jako na soupeře. To se ovšem změnilo, když jsme se s kamarádem po slavnostním zahájení (den před obhajobami) v hotelu Thermal odebrali do jedné místní hospůdky. Tolik skvělých, inteligentních lidí ze všech koutů naší republiky na jednom místě jsem nikdy nepotkal. Dali jsme se dohromady s partičkou pražáků. Už v tento den – před obhajobami jsem si uvědomil, že nikdo není soupeř a každý kdo je tu je už opravdovým vítězem! A s tím jsem i druhý den šel prezentovat svou práci. Večer po přednáškách jsme šli (opět s partičkou pražáků) do hospůdky popovídat si o obhajobách a jiných tématech. Naše kamarádství se prohlubovalo … Další den (no vlastně v ten samý, kdy jsme odcházeli, ze zmíněného kulturního zařízení ;-)) bylo slavnostní vyhlášení „vítězů“ (jak už jsem ale říkal – zvítězili stejně všichni) v hotelu Pupp. Opravdovou třešničkou na dortu pro mě bylo slyšet své jméno při vyhlášení druhého místa v oboru Matematika a matematická informatika. Nedokážu slovy popsat ten pocit, když jsem šel na pódium, potřásl si ruku s kapacitami české vědy a díval se do sálu … Hned po vyhlášení bohužel nastal čas odjezdu domů a s tím spojené rozloučení se s novými přáteli … Ale každá hezká věc musí někdy skončit, aby zůstala navždy skutečnou v našich myslích – a tak i moje cesta v SOČ skončila – nikdy však na ty tři dny nezapomenu …

Proto všem vřele doporuji účast v této soutěži – stojí to opravdu za to – nehraje se zde sice o peníze ani o přední strany novin, ale jde tu o čest a o kamarádství – a to je přece mnohem důležitější!

Už (v tom) zase plavu …
17.01.2007

V poslední době jsem si na sobě všiml jedné zajímavé věci. Kdykoli jsem měl po ránu dojít ve škole po schodech až do třetího patra, poměrně jsem se zadýchal. Ze začátku jsem to přisuzoval nedávno prodělané chřipce, pak nevyspání. Když jsem se ani s jedním nějak vnitřně příliš neztotožnil začal jsem vše svádět na špatnou konstelaci hvězd. Ovšem ani toto vskutku racionální zdůvodnění mi za chvíli nestačilo. Zkrátka jsem se rozhodl, že tuto nemilou situaci začnu řešit ...

Podle nadpisu by to mohlo vypadat, že jsem začal brát nějaké nelegální návykové látky, nicméně všechny ochránce práva i zdraví můžu ujistit, že tomu tak opravdu není. Začal jsem totiž pravidelně chodit plavat! Abych měl záruku, že tento svůj nový koníček budu provozoval alespoň nějakou dobu koupil jsem si dokonce permanentku na 10 hodin (vzhledem k mé přirozené spořivosti, které zlí jazykové říkají i lakota, je to dostatečná záruka toho, že těch 10 hodin opravdu odplavu, neboť pocit, že jsem zaplatil za něco, co jsem ani nevyužil bych asi nesnesl ;-)).

Hned na začátku jsem si všiml jasné segregace bazénu na neplavce, plavce a kondiční plavce. Jelikož jsem proti jakémukoli kastování ve společnosti zařadil jsem se bez váhání do pruhu kondičních plavců. Bylo mi divné, že než jsem uplaval pět metrů, nějaký pán už měl dvě délky, ale když mě tento kolega požádal, abych šel do druhé části bazénu, odbyl jsem ho s tím, že mi nezáleží na rychlosti, ale že brousím techniku a ke všemu se zatím jen rozehřívám. On už bohužel rozehřátý byl a tak ho moje reakce mohla už jen dohřát. To se taky i stalo, takže jsem se raději stáhl mezi „pouhé“ plavce. Abych mu však dokázal, že plavat rychle není s moji vybroušenou technikou žádné umění, počkal jsem si až bude na stejné straně bazénu jako já s tím, že odstartuju stejně a dám si s ním závod na jednu délku. Sebral jsem tedy všechny síly a začal kopat nohama a plavat jak o život. Už po prvním metru jsem se jednoznačně díky skvělému odrazu od stěny ujal vedení, které jsem však v zápětí ztratil neboť jsem dostal křeč do pravého lýtka … za chvíli i do levého, takže jsem se sotva dostal k okraji bazénu … Od té doby si mě opravdu vážně začal všímat plavčík. Ať jsem se hnul kam jsem se hnul, neustále mě sledoval jako kdybych se měl každou chvíli potopit. Nicméně i přes všechny nesnáze, které jsou u všech začátků normální, jsem si to maximálně užil a myslím, že za své peníze jsem dostal opravdu hodně muziky … takže všem doporučuji plavte, čtěte Máj a třiďte odpad!